Když se mi naskytla příležitost napsat sérii o druhé punské válce (218–202 př. Kr.), bez váhání jsem se jí chopil. To období mě fascinovalo už řadu let. Slovo impozantní je poněkud zprofanované, ale mám pocit, že pokud hovoříme o tomto neuvěřitelném, sedmnáct let trvajícím boji, kdy často nebylo jisté, na čí stranu se přikloní štěstí, je zcela namístě. Pokud by se v jeho průběhu jen o málo vychýlilo opačným směrem, jak se stalo mnohokrát, život v Evropě by byl dnes docela jiný. Kartaginci se v mnohém lišili od Římanů, ale nebyli zdaleka tak špatní, jak nás přesvědčují dějiny. Byli to odvážní průzkumníci, výborní obchodníci, chytří podnikatelé a stateční vojáci. Tam, kde se Římané často snažili dobývat území válkami, oni spíš získávali moc díky obchodu a přírodním zdrojům.

Někteří čtenáři jsou detailně obeznámeni s dalekosáhlými dopady Hannibalovy války s Římem, jiní toho vědí méně a jen málokteří patří k zapáleným obdivovatelům Livia a Polybia, což jsou hlavní studnice informací o tomto období. Prohlašuji, že jsem se snažil držet historických zdrojů, které se dochovaly, co nejvěrněji. Místy jsem však byl nucen události lehce pozměnit, aby se mi hodily do vyprávění, nebo si něco přimyslet. To je výhoda romanopisce, ale též jeho prokletí.

(z doslovu autora)