Nový román od autorky Kdo se postará o Annu a úspěšné dětské knížky Justýnka a asistenční jednorožec.

Kdyby byla Josefína omáčka, byla by rozhodně koprovka. Ne každý ji má rád, ale kdo ji rád má, má ji většinou rád hodně. Málokdo si dá koprovku jen tak, protože má zrovna hlad a koprovka je po ruce. Na koprovku musíte mít vyloženě náladu. To je na koprovce dobrý i špatný. A s Josefínou je to podobný. Josefíně je jedenáct. Je to hloupej věk, není už ani úplně malá na pohádky, ani úplně velká na pravdu. Táta Rudolf jí nedávno málem umřel na mrtvici, babička umírá na Alzheimera a máma Emílie říká, že umřelo něco v ní.

Emílie v ulicích Karlových Varů pozoruje tlející listy, rozpad svého manželství i svojí osobnosti. Nikdy Rudolfa neviděla tak šťastného z pouhého žití a připadalo jí fascinující, že se dá za největší životní výhru pokládat, že člověk neumřel. Mohl to už mít dávno za sebou a teď musí čekat, na co umře příště. A nedejbože aby to zase přežil. To by pak musel – s takhle zatraceně tuhým kořínkem – umřít na něco opravdu, opravdu zákeřného.

Rudolfovi zdravotní sestra do telefonu vesele oznámila, že srdce v srpnu obvykle nikdo neřeší. To mají lidi lepší věci na práci než umírat. Její vtip Rudolf nedocenil. Fibrilace síní zněla vážně sama o sobě. Sice se cítil poměrně zdravý, ale vtipy o umírání přestanou být v určitou chvíli mužova života vtipné. Pak zase začnou, ale to Rudolf ještě neví a příštích třicet let vědět nebude. Cíl pro následující týden tedy byl jediný: přežít, než se dostane k doktorovi. A skoro ho zvládl splnit. Kdyby ho doktor vzal na čas.

Kniha Josefíně všichni lžou ukazuje menší i větší životní tragédie v jedné rodině, kde se všichni tak soustředí na hledání smyslu svého života, že si nevšimli, že jim úplně uniká. A pokud nezemřeli, možná ho hledají dodnes.