Jednoducho - Matematika
Niekedy je menej naozaj viac. Táto dôvtipná a šikovná príručka odhaľuje tajomstvá matematiky od prvo...
Popisují chvíli, kdy motor auta, které řídili, ztichl. To hrůzné ticho...
Řítil se pořádným autem šílenou rychlostí. Na tachometru měl 158 kilometrů za hodinu a ve dvou sekundách to ubrzdil na 120. Nestačilo to. Zatáčkou prolétl jako kometa. Svým mustangem rozdrtil škodovku. Generál ve škodovce umřel rychle.
Kdo seděl za volantem mustanga? Co ho poslední měsíce týralo, trápilo, ničilo? O čem snil jako malý kluk a kdo je jeho táta? Kdo nebo co tohle neštěstí zavinilo? Kdo je viník?
Kniha Zabíjím rychle prodlužuje ruku dokumentu Víta Klusáka 13 minut. Režisér ve svém filmu rekonstruuje pět dopravních nehod, které většinou zavinila rychlost a způsobily smrt. Dva protagonisté tohoto dokumentu se objevují i v této knize. Roman, mladý kluk ze západu naší země ve filmovém verzi emotivně vypráví, co cítí, co už nikdy nechce poté, kdy zavinil smrt své spolužačky a zranění její kamarádky. V knize pak pokračuje jeho táta. Ten téměř dnem i nocí zkoumal málem po milimetrech, co se stalo, kdo je viník. Jezdil na místo nehody, „měřil“ míru viny svého syna. Zatímco Romanova maminka „brečela za všechny rodiče“.
Potkáte taky nadšeného házenkáře, se kterým se absolutně nečekaně rozešla přítelkyně. Zanedlouho svým autem zabil dva mladé muže. Mělo to souvislost?
Seznámíte se s lékařkou – záchranářkou, která vyskakovala z vrtulníku, aby okamžitě a správně rozhodla, jak zasáhnout, komu nejdřív zachránit život. A jak i ona brečí nebo se modlí nad zraněným.
Čeká vás napětí, soucit, lítost a možná i zamyšlení. Kdo je vlastně oběť?
„Složil jsem se, šok, vypnul jsem úplně, položili mě na lehátko, byla mi strašná zima, řidič pustil topení na plný pecky, ze všech chcal pot a já jsem se klepal zimou. Jak nastoupil adrenalin, úplně jsem zapomněl, co se stalo.“
– Roman Leibl, v sanitce po nehodě, při které zemřela jeho spolužačka a zranila se její kamarádka
„Cyklistu jsem nabral pravým světlem, rozbilo se přední sklo, sedla střecha… a to ticho. Jeli se mou dva kamarádi, vylezl jsem ven a na silnici vidím jenom kolo. V té tmě jsme nemohli najít toho, kdo na kole jel.“
– Tomáš Havelka, o nehodě, kdy zemřel mladý muž, táta tří dětí
„Jo, na jeho tváře kapaly moje slzy. A on nevyváděl, byl jen tiše zoufalý. Cítil asi obrovskou bolest, neuměla jsem mu pomoct, jen tu bolest cítit s ním.“
– Lenka Haindenggerová, lékařka – záchranářka, když říkala pánovi, že jeho žena autonehodu nepřežila.
„...ta psychická újma je taky drsná. Dodneška mívám noci, a ty budu mít do konce života, kdy tři, čtyři noci nespím. Nemůžu usnout, myslím na ty rodiny. Promítají se mi fotky z nehody, ten fakt, že někdo přišel o živitele rodiny, že tam jsou děti, které přišly o tatínka.“
– Michal Weber, usnul za volantem, po srážce zemřeli dva bratři v protijedoucím autě.
„A jednou si ležím, zkouším myslet na to, že chci hýbnout palcem u nohy a ono to šlo, malinko jsem jím hýbla, hned jsem to volala domů a celá rodina byla šťastná, strašný haló, pláč, prostě radost.“
– Lucie Špičková, advokátka, v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde se dává dohromady po nehodě, při níž do ní nacouvala dodávka a přejela ji.
„Myslíte, že ten kluk, kterého jste srazil, má na tom neštěstí taky svůj podíl?“
„Na tohle vám nechci, promiňte, nic odpovědět. To se prostě nedělá. Já sice jsem šestý rok v kriminálu, ale žiju. On taky žije, ale… Snad si nemyslíte, že mě není líto toho ‘poškozeného’, celé jeho rodiny? Je a strašně.“
– Martin Fuchsa, jehož nehodu brněnský soudce Aleš Novotný kvalifikoval jako pokus o vraždu s trestem patnácti let; oběť je šest let v kómatu
Používateľskú recenziu môžu vkladať len registrovaní užívatelia
Prihlásiť