Můj příšerný syn
„Adámek zdědil po tatínkovi všechno – podobu i vlastnosti. Bohužel jen ty špatné…“ říká s nadsázkou ...
Všude kolem nás je plno věcí, kterým se můžeme od srdce zasmát
Abych svého synka tak zcela neošidila o kouzlo Vánoc, poručila jsem mu zůstat za dveřmi a vstoupit, až bude vyzván. Na okraje dečky jsem zavěsila pár prskavek, zapálila je, zhasla lustr a zavolala: „Úúž!“ Syn vešel, pět vteřin se kochal vánoční atmosférou, načež zařval: „Hoří!“ A vskutku! Hned jsem viděla, že mám pěkný a suchý byt, protože dečka byla jako troud. Hořela krásně, bez dýmu, jasným plamenem. Než jsem přinesla hrneček vody, vzplál i plátěný ubrus a začalo praskat dřevo. Mile mi to připomnělo svátky u babičky, kde se topilo v kamnech. Syn, odchovaný na wawkách, sentimentalitě nepropadl. S výkřikem: „Víc! Víc vody!“ připádil se džbánem a zadusil mou veselou historku dříve, než se mohla rozvinout. Asi z toho měl výčitky svědomí, tak aspoň uchopil svícen a bohatě pokapal koberec horkým voskem...
Používateľskú recenziu môžu vkladať len registrovaní užívatelia
Prihlásiť