Přežily největší genocidu v dějinách  a odvážily se o ní vyprávět

„Řekla jsi mi, že chceš žít,“ uslyšela Zosia od své matky. A pak společně uprchly z tábora Majdanek. Krystyna s rodinou unikala stokami z hořícího varšavského ghetta – kanály jí vzaly rodiče i sourozence. Danuta nikdy z paměti nevymaže obrázek ženy zabíjející vlastní dítě, aby zachránila ostatní ukrývající se Židy. Stejně jako čtyři další v knize zmíněné ženy se dodnes vyrovnávají s peklem, jímž musely v dětství projít.

Po okupaci polského území rychle přišel útlak – bití, krádeže, příkaz nosit tzv. Davidovu hvězdu. Následoval zločin. Lidé jsou uvězněni v ghettech, kde hladoví a podléhají nemocem. Pokud se někomu podaří přežít, čeká ho vyhlazovací tábor. Tyto židovské dívky nebyly ničím vinny. Nikomu neublížily. Vyrůstaly v dobách míru a najednou musely čelit nepředstavitelným hrůzám. Postupně ztrácely své milované. Byly týrány a znásilňovány. Žily v neustálém strachu. Byly zbavovány lidské důstojnosti. Málokterá na své cestě potkala dobré lidi, většinou se o sebe musely postarat samy. A přesto přežily. Někdy jako jediný člen rodiny. O svém osudu se rozhodly vyprávět autorce knihy, která příběhy mistrně zaznamenala – a dokázala, že skutečnost může být bohužel děsivější než fikce.

„Zřejmě každý viděl snímky z varšavského ghetta. Šíleně vyhublé děti žebrající o chleba, mrtvoly přikryté novinami, ležící na chodnících. Víte, proč ti lidé leželi na ulici? Protože na každého obyvatele ghetta připadal určitý počet potravinových lístků. Kdyby smrt blízkého oznámili, vyškrtli by ho z evidence a lístky by rodině vzali. Krajíček chleba měl cenu zlata. To my, lidé žijící v blahobytu, nemůžeme pochopit, ale hlavním hnacím motorem lidí zavřených v ghettu byl hlad. Všechny činnosti, které vykonávali, byly řízeny snahou získat nějaké jídlo. Na jídlo jsme mysleli 24 hodin denně.“