Arcibiskup Jan Fridrich (Bedřich) z Valdštejna (1642–1694) patří k významným postavám českých dějin 17. století. Ve 2. polovině století představoval právě on nejvyšší autoritu českého duchovenstva – organizoval průběh rekatolizace, mimo jiné prostřednictvím spolupráce s církevními řády, rekonstrukce farní sítě, literárního mecenátu a dalšími metodami. Neváhal jakožto neoficiální hlava české katolické církve vstoupit do konfliktu s císařským dvorem, když se domníval, že jsou ohrožena privilegia církve. Tato stránka působení Jana Fridricha z Valdštejna, „preláta pevného ve svém přesvědčení“, je dosud málo zpracovaná a v knize se jí dostává náležité pozornosti. Pražský arcibiskup také stál v centru kulturního dění a shromáždil okolo sebe umělce, literáty i hudebníky. Jeho život a působení poskytuje komplexní vhled do kulturního a politického vývoje českého státu a církve v období, které zdaleka nebylo jen dobou „temna“. Monografie Jiřího Havlíka se zabývá i druhým životem Jana Fridricha z Valdštejna, sleduje pokusy představit ho jako příklad zbožného života a příkladného umírání.