" Heterodoxní luteránský pastor V alentin Weigel (1533–1588) patří k vlivným, u nás však dosud nepříliš známým postavám německého myšlení ve století reformace. Jeho dílo v sobě spojuje dědictví pozdně středověké „německé mystiky“, novoplatónské tradice (v podání B oëthia, A ugustina, H ugona od Sv. V iktora, M ikuláše K usánského a zřejmě i Pika della M irandola), L utherovy reformace a následných velkých polemik, a konečně též Paracelsovy přírodní filosofie a jeho teologických úvah. Za jeho života byly knihy, které sepisoval a v nichž se ve více bodech rozcházel s protestantskou ortodoxií, známy jen v úzkém okruhu přátel; v rukopise je však znal mimo jiné také císař R udolf II . P o vydání tiskem zkraje 17. století byly hojně čteny a záhy se staly jedním z hlavních terčů mohutné kritiky, která v nich po téměř celé století spatřovala přímo vzor hereze, řadíc je po bok textů paracelsiánských a rosenkruciánských. Jedním z jeho čtenářů se stal Jacob B öhme († 1624), jehož dílo se dočkalo nesmírného vlivu. Komentovanému výboru, zahrnujícímu nejdůležitější Weigelovy texty, předchází obsáhlá úvodní studie Martina Žemly. Z němčiny a latiny přeložil Martin Žemla."